Pohřeb

Pohřeb

Co dělat, když mi zemřel blízký člověk, jak připravit rozloučení a pohřeb

Milí přátelé, pokoj vám! Vaši zemřelí jsou i našimi bratry a sestrami. Chceme se spolu s vámi za ně modlit a s vámi nést vaši bolest, abychom se společně i s našimi zemřelými mohli co nejdříve radovat!

„Vždyť právě proto Kristus zemřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.“
(List sv. Pavla Římanům, 14. kap.)

„Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“
(Ježíšova slova o Bohu, Janovo evangelium, 6. kap., 39.–40. verš)

•  

  Co máme udělat, když nám doma zemřel blízký člověk?

  Minuty až hodiny umírání jsou pro zemřelého chvílí zásadního rozhodnutí se pro Boha, pro přijetí jeho lásky a záchrany, než se s ním zemřelý setká. Proto je třeba zemřelého provázet svou modlitbou. Pokud je to možné, můžete zavolat kněze, který je ochoten přijít k zemřelému a pomodlit se s vámi. Proto se také nechává zvonit tzv. umíráčkem, aby se za zemřelého mohli pomodlit také ostatní lidé.

  „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti?... Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání.“
  (List sv. Pavla Římanům, 6. kap.)

•  

  Proč zemřelé pohřbít náboženským obřadem?

  Protože Bůh je jediným dárcem života pozemského i toho, který pokračuje po smrti, a protože nám pro naši slabost a hříšnost poslal svého Syna, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli žít věčně. Proto pomáháme svým blízkým, aby žili podle svého křtu a Ježíši – a tak i Bohu Otci – se svěřili, a to nejen během jejich života a umírání, ale i po smrti. To se děje při křesťanském pohřbu: spojujeme se s Bohem, který o naší bolesti ví a může nás potěšit, prosíme spolu s celou církví o jeho milosrdenství pro našeho zemřelého, svěřujeme jej lásce ukřižovaného a vzkříšeného Krista a doprovázíme jej k Otci.

  „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
  (Ježíšova slova, Janovo evangelium, 3. kap.)

•  

  Jak připravit rozloučení a pohřeb?

  Spolu s farářem a pohřební službou je třeba nejprve domluvit den a hodinu rozloučení. Kromě návštěvy pohřební služby je pak třeba s farářem připravit způsob a průběh obřadu a je možné se společně za zemřelého pomodlit. Při přípravě se řeší:

  • zápis do matriky: z údajů jsou třeba zejm. jméno a příjmení, vč. rodného, stav, místo narození a místo křtu a informace, zda byl zemřelý zaopatřen (tj. zda se s knězem v posledních týdnech duchovně na smrt připravil),
  • způsob pohřbu: zda bude rozloučení se mší svatou (eucharistickou bohoslužbou – nejvyšší forma křesťanské modlitby – trvá cca 40 min. až 1 hod.), nebo jen s bohoslužbou slova (čtení a promluva, na které hned navazuje obřad posledního rozloučení před pohřebním průvodem – trvá cca 25 až 40 min.; to je vhodné zejm. v případě, kdy je většina účastníků bohoslužby nepokřtěná; je však možné také k této kratší bohoslužbě za nějakých okolností připojit obřad svatého přijímání, a tzv. mši za duši zemřelého pak nechat sloužit jindy),
  • příprava bohoslužby: rodina může vybrat někoho, kdo přečte čtení (ideálně biřmovaný člověk; rodina si také může vybrat 1–3 biblická čtení – viz. níže –, příp. i biblické texty, které měl zemřelý rád) a přímluvy, může také nést obětní dary (chlebové hostie a víno),
  • příp. čtení vzpomínky na zemřelého: je možné před bohoslužbou, příp. před obřadem posledního rozloučení přečíst nějakou vzpomínku na zemřelého jako připomenutí jeho důležitých životních událostí a hodnot (co bylo výrazné na jeho životě, jakého dobrého díla byl účasten, jaké důležité duchovní hodnoty žil apod. – takovou vzpomínku může z textu rodiny doupravit a přečíst i kněz), nebo ijako osobní rozloučení s ním (v tom případě je vhodné, aby jej říkal někdo, kdo zemřelého lépe znal).
  • hudba: varhaníka nebo kapelu většinou zajišťuje pohřební služba. Je možné k bohoslužbě domluvit i konkrétní skladby (které zemřelý měl rád; při duchovním obřadu zaznívá liturgická, příp. po domluvě jiná křesťanská či biblická hudba; při průvodu na hřbitov mohou znít skladby dechové hudby k průvodu, nejvhodnější je zpěv žalmů; při obřadu u hrobu jsou vhodné křesťanské písně; po skončení obřadu je možné nechat zahrát jakoukoli hudbu, kterou měl zemřelý rád).
•  

  Platí se něco za církevní pohřeb?

  Církevní pohřeb je službou rodiny církve svému zemřelému bratru či sestře, proto se za něj nic neplatí. Je však možné k darům bohoslužebné oběti přispět i finančním darem: je zvykem k tomuto účelu konat po přímluvách sbírku (ta se pak používá na výdaje spojené s konáním bohoslužeb v kostele) a podobný účel má i tzv. intence.

•  

  Jak se dobře duchovně připravit?

  Nejdůležitější je pro zemřelého smíření a odpuštění, a to v mezilidských vztazích: proto je důležité snažit se zemřelému odpustit a za odpuštění jej také prosit. Pokud jsme něco z toho nestihli za života, je možné to udělat i po smrti, protože nás se zemřelými Bůh v Ježíši Kristu spojuje. Stejně důležité je smíření a odpuštění mezi zemřelým a Bohem: To pro nás udělal Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením. Proto při rozloučení slavíme a zemřelému vyprošujeme Ježíšovu velikonoční oběť (tzv. mši svatou). Nejlépe se jí můžeme účastnit, když sami přijmeme eucharistii (tzv. svaté přijímání). Z tohoto důvodu je vhodné přijmout před tím svátost smíření (tzv. svatou zpověď). Vysluhuje se před každou mší svatou, nebo je možné se s knězem domluvit individuálně.

•  

  Jak vhodné, aby se pohřbu účastnily děti?

  Rozloučení se zemřelým je bytostně lidská záležitost. Je velmi důležité – i z psychologického hlediska –, aby se se zemřelým rozloučili všichni, kteří s ním byli za života zvláště provázáni. Proto je i velmi vhodné, aby se s ním mohly rozloučit i děti. I když loučení provází smutek a pláč, patří k lidskému životu a pomáhá se s pozemskou ztrátou lépe vyrovnat. Bez rozloučení by v životě něco zásadního chybělo.

Pokud vás zajímají nějaké další informace k této tématice, některé najdete zde:

•  

  Je v souladu s křesťanskou vírou nechat zemřelého spálit a uložit s urnou? Je možné si nechat urnu doma, nebo popel rozházet?

  Věříme, že v důsledku hříchu se duše odděluje od těla a sama zatím žije bez fyzického těla a čeká na chvíli, kdy nás všechny na konci pozemských dějin Bůh vzkřísí. Naše zemřelé tělo, které ukládáme do země, Bůh při vzkříšení znovu obnoví a povýší do podoby vzkříšeného Kristova těla. Proto ostatky ukládáme s co největší úctou na jednom místě k tomu určeném tak, aby i další generace věděly, kdo je na něm uložený, a mohly se za něj modlit. Nejvhodnějším způsobem je uložit celé ostatky zemřelého v rakvi. Pokud to však neumožňují podmínky (např. finanční nedostatek), je možné ostatky uložit i spálené na popel v urně. Není však správné popel rozházet, nebo urnu nechat doma, protože tím není možné řečené podmínky dodržet.

•  

  Co se děje po smrti se zemřelým a jak mu můžeme pomáhat?

  Duše zemřelého přistupuje před Boží tvář. Pokud zemřelý ještě za života uvěřil Bohu a Ježíši Kristu, otevřel se jeho milosti a Bůh ho vezme k sobě. Je však možné, že se ještě dostatečně nepřipravil na příchod do blízkosti nesmírné velikosti a lásky Boží a nenapravil nebo neprosil za odpuštění za své viny a hříchy. V takovém případě jej Bůh připravuje a očišťuje (tomuto stavu říkáme očistec), a to může být i velmi bolestný proces. Proto se za zemřelé modlíme. Zvláště důležité je nechat za zemřelé sloužit Kristovu oběť (mši svatou), žehnat hroby (to děláme zvláště v 1. listopadovém týdnu) či vyprošovat jim tzv. odpustky (tj. Boží odpuštění toho, co zemřelí svými hříchy způsobili a nenapravili; pozn.: neplést si s učební látkou o zneužívání odpustků).

•  

  Pohřbívá se v církvi nepokřtěný člověk (i dítě)?

  Křest, který křesťan během svého života stále obnovuje a učí se podle něho žít, je základním uskutečněním rozhodnutí se člověka pro Boha. Takto mohou křtem svěřit Bohu i rodiče své dítě. Pokud se člověk takto svěřil – nebo jako dítě byl svěřen Bohu – a vědomě to později neodmítl, je logické, že jej s církví pohřbíme s nadějí, že se i před smrtí Bohu svěřil. Pokud nestihl být pokřtěný vodou, ale víme o něm, že to před smrtí chtěl, nebo pokud rodiče chtěli pokřtít své dítě, ale zemřelo dříve, považujeme jej za pokřtěného touhou (tzv. křest touhy). V tom případě ho odevzdáváme Bohu jako křesťana.

Více informací najdete např.: v Katechismu katolické církve, dostupném také na adrese www.katechismus.cz, zvláště pod č. 988–1032 a 1680–1690 či v jeho jednodušších verzích Kompendia nebo katechismu Youcat pro mladé, na www.liturgie.cz (v podstránkách): zde je možné si také vybrat čtení k pohřbu.