Ve chvále se náš duch spojuje s Duchem Božím, který nás uschopňuje opouštět svoji realitu a úhel svého pohledu a přijímat realitu Boží a Jeho pohled. Naše srdce se v tu chvíli přetváří, uzdravuje, rozšiřuje. Duch svatý, který nám dosvědčuje, že jsme Boží děti, nás znovu uvádí do této reality a do uvědomění si, že vše co je Jeho, je i naše. Znovu žasneme nad tím, že On sám, ve své velikosti, se přiznává k nám v naší malosti. Znovu nás ubezpečuje o své blízkosti milovaného Otce. Zakoušíme Jeho blízkost, soucit, něhu, nepochopitelnou lásku se kterou se nám dává a On sám zaplňuje sám sebou naše srdce, které tolik touží po tom, být milované. On sám a Jeho Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti a říká: “Jsi milovaný, jsi milovaná.”
Jak chválit? Jak se tomu chceme společně učit také v rámci Farních evangelizačních buněk (FEB)?
Pohledem našeho srdce vnímáme pohled našeho Pána. Laskavý, něžný, milující pohled, který ve své štědrosti dává vše, co má. Objímající náruč, milující srdce, soucit, porozumění, pokoj, moudrost, dar pravého poznání, dar sebe sama. Pod tímto pohledem zůstáváme. Žasneme, a vracíme Pánu srdce plné vděčnosti za to, jaký je.
Modlitba chvály, stejně jako modlitba díků, naplňuje naše srdce vděčností. Je tu však malý rozdíl. Modlitba díků, přestože je to krásný postoj lásky, nestaví do samého středu našeho pohledu samého Pána, ale nás ve společenství s Ním. Což je krásné. Pokud ale zrovna neprožíváme duchovní útěchu a jsou naše dny naplněné těžkými skutečnostmi, můžeme snadno dojít k tomu, že není proč a za co děkovat, natož chválit. Náš pohled se zastaví na nás samotných a našich těžkostech a jen těžko dokážeme pozvednout svůj zrak výše, k našemu Pánu, který je tak dobrý. Tak dobrý a stále jen dobrý. Stále stejný. Neměnný. Věrný. Milující. V modlitbě chval, narozdíl od modlitby díků, vnímáme ani ne tak sebe, jako Jeho. On zaujímá první místo. On, který zaslouží chválu v každém čase. On, který vede ve své moudrosti i naše životy, bez ohledu na to, co právě prožíváme. On nás jemně a citlivě vede, učí, vychovává, sklání ve ve své veliké lásce. Katechismus katolické církve říká: “Chvála je způsob modlitby, který bezprostředně uznává, že Bůh je Bůh. Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože On je, bez ohledu na to, co koná. (KKC 2639)
Ne náhodou začínáme setkání společenství Farních evangelizačních buněk, chválou. Začínáme chválou, abychom postavili na začátek Pána, dali mu znovu první místo. To místo, které mu po právu patří a od Něj samotného, mohlo vycházet všechno ostatní.
Chvála je pouhý prostý pohled na našeho Pána a záchvěv srdce, které říká: “Miluji Tě.”
Zůstávejme v tomto postoji v naší osobní modlitbě, která je často beze slov, v tichosti . . .
V rámci FEB se však také snažíme budovat naše společenství, naše vztahy, vzájemně se povzbudit a otevřít si oči pro velké věci, které Pán koná, pro to, jaký je, proto je náš postoj srdce doprovázen mluveným slovem i společnými chválovými zpěvy. Takto se připojujeme ke společenství, budujeme je, utváříme a společně rosteme.
HP